Již 1550 let před naším letopočtem se lidé zajímali o funkci očních svalů. Text z této doby radí použít na „obracející se oči" směs z mozku želvy smíchaného s medem, trusem krokodýla a krví ještěrky.

Kolem roku 200 našeho letopočtu rozeznal Galen, že úhly očí souvisí s binokulárním viděním

V roce 550 je zaznamenáno první léčení šilhání pomocí masky s malými otvory (Paul z Aeginy), které měli napřímit osy vidění. Tehdy se předpokládalo, že šilhání je křeč očních svalů. 

Na začátku 20. století oční chirurg Worth používal v Londýně modifikovaný stereoskop, který nazval amblyoskop ke stimulaci fúze.  Worth byl vlastně první kdo do ortoptiky pojem fůze zavedl.  

Cvičení na amblyoskopu bylo to časově náročné  a E. E. Maddox, který pracoval v Bournemouth s různými oftalmologickými instrumenty,  tuto časovou náročnost řešil v roce 1919 zaučením jeho dcery Mary Maddox. Ta postupně  shromažďovala a aplikovala  znalosti pohybu očí v praxi ortoptiky jako zdravotnické profese. Její práce v ortoptickém výzkumu léčbě šilhání  byla vzorem a inspirací pro další ortoptistky

M. Maddox si otevřela v vlastní kliniku v roce 1928 a brzy založila s Sheilou Mayou ortoptickou školu Maddox- Mayou Orthoptic Training School. V roce 1929 M. Madox otevřela ortoptickou kliniku v Royal Westminster Ophthalmic Hospital (od roku 1947 součást  Moorfields Eye Hospital  jako  pobočka High Holborn). V roce 1937 byla založena profesní organizace British Orthoptic Society. První presidentkou byla M. Maddox.

Ve 30 létech 20 století se studium ortoptiky rozšířilo do celého světa.  V roce 1932 Legrand Hardy a Elizabeth Stark otevřeli ortoptickou kliniku v New Yorku. V roce 1937 byla otevřena první Kanadská ortoptická klinika ve Vinnipegu. V roce 1938 bylo založeno profesní sdružení ortoptistek v USA- American Orthoptic Council.

V roce 1941 Alfred Bangerter založil ortoptickou školu ve Sv. Havlu ve Švýcarsku.

I přes tento rozvoj se do druhé světové války oftalmologové v Evropě většinou spokojovali s kosmetickou operací šilhání a nevěnovali se léčbě tupozrakosti a binokulárního vidění.  K plnému rozvoji ortoptiky došlo až po druhé světové válce.

Zajímavé jsou výsledky průzkumů a odhadů výskytu strabismu v Evropě. Jak se postupně vyvíjely metody a přístroje pro exaktní diagnostikování, tak se odhadovaný výskyt zvyšoval. Od odhadovaných  2% populace v roce 1919 (Hartman), přes 3% (Thomson 1924) až ke 4-6% v 60 a 70 létech.  Zvýšený výskyt strabismu byl mimo jiné jistě také spojen s tím, že se do povědomí veřejnosti postupně dostávala informace o tom, že šilhání je porucha zraku, která zhoršuje možnosti uplatnění dítěte v praktickém životě.